Slovenská Asociácia Zlatokopov

Při minulém výletu za zlatem nám u rybníka Zlatomlýna u Opatova málem umrzly prsty a nic jsme si od tam neodnesli. Jak se ale nedávno začalo dělat hezky a víkend před čarodkama sliboval, že bude opravdu nádherně, muselo všechno ostatní stranou. Voda si nás už zase volala a nemělo smysl se tomu bránit. Kam ale tentokrát? Na sever!!!

Jeseníky pouští letos spousty vody a proud v řekách se ještě nedá ustát. Prostě nádhera. Zajímalo nás podívat se do meandru řeky Opavy kousek po proudu z Vrbna pod Pradědem. Podle mapy vede kolem vlakové zastávky cesta s mostem, která pak jde po druhé straně kolem vody až do Karlovic. Ovšem chyba lávky. Most tam sice kdysi býval (jenom prý lávka pro pěší), ale od posledních povodní po ní zbyla jen vzpomínka a značka na mapě. Půldruhého kilometru po proudu, kousek nad Karlovicema ale šikovné ruce (jistě za podpory sympatických dotací) vystavěli novou ocelovou lávku, právě kousek pod meandrem. Dá se tam postavit auto a ten kousek dojít pěšky.

To co jsme ale uviděli, vyvrátilo naše představy. Očekávali jsme víceméně netknutý vodní tok s obnaženými náplavy a místo toho jsme našli meandr kompletně vybagrovaný, ve kterém se do ocelových sítí skládají stěny z kamení na zpomalení velké vody. Proud řeky je svedený do rovného výkopu, kterým si teď voda hrne bez překážky a s neobyčejnou silou. No co, jsme konečně tady, tak kde naberem? Jistě u výkopu koryta. Dobrá volba. Strávili jsme tam něco kolem půldruhé hodiny. V každém nabrání bylo zlato, při každém čištění se to v pánvi jen lesklo.

Není nad to, když se z černého písku začínají objevovat zlatinky. Pomaloučku vykukují jenda po druhé a tobě se jen tají dech. Když už to máš potom dočištěné, není už to většinou taková nádhera jako v těch okamžicích, když se odkrývají poslední vrstvičky nejjemnějšího písečku a v tom se to začne lesknout. Kousek za kouskem se obnažují kousíčky zlata a ty odhaduješ, jaký díl je ještě schovaný a jaký kousek se ještě vůbec neobjevil. Ještě jedno přemytí, ještě jeden pohyb, tady jedna zlatinka utíká, tahle stojí za to, tuhle si musím prohlídnout pod lupou, tady ještě několik malých, .... A je to.

Sebrat do ampulky, přidat k ostatním a zamyslet se, kde nabrat teď. Tady byly menší, támhle pár větších, ... zkusím to teď tady.

Jak už to bývá, něco musí člověka vypéct. Tentokrát to byla baterie foťáku. Přikládám tedy jenom fotku zlatinek, vyrýžovaných za sobotu a neděli, hodina a hodina a půl práce se Zlatou kosou a s pánví, focené až večer doma v kuchyni. Ze soboty ještě přikládám jednu fotku pořízenou kousek víc po proudu a odkaz na krátké video, jak se Zlatá kosa chová v silném proudu. Můžete si všimnout, kolik jsem toho do desky nabíral. Deska se naprosto nedala zvednout. Jakmile se ale přetáhne do proudu, začne se chovat jako loď. V některých chvílích, když ji stáhneš do silnějšího proudu, ji musíš spíš tlačit pod vodu, než zvedat nahoru. V takových chvílích to celé držíš jen několika prsty a chvíli necháš, ať taky jednou příroda udělá práci za tebe. Samozřejmě pozor na příliš veliký proud, kterým by jsi mohl všechno vypláchnout ven. Když ale s deskou pohupuješ na hladině proudu a jenom po troškách necháváš přelévat vodu přes boky a náběhovou hranu, má voda na desce dost dlouhou dráhu na to aby zvířila a zvedla kamení s pískem a přitom aby se ještě trochu zklidnila, dost na to aby se zlatinky stihly usadit a zachytit v pasti po obvodu.

Všimněte si, že jsem za ty tři minuty kompletně zredukoval dvě desky po čtyřech lopatách, bez přesývání, až do objemu cca čajové lžičky. To prostě nemá konkurenci.

 

Posuďte sami.

 

Pokud máte trpělivost na trochu vysvětlování jak se se Zlatou kosou pracuje, můžete se podívat třeba tady:

 

Dobrý lov

Ropucha